Naši milí zákazníci, od zítřka 21.3. do neděle 24.3. bude e-shop z důvodu dovolené fungovat v omezeném provozu. Na Vaše objednávky a zprávy budeme reagovat jako obvykle, pouze balíčky budou odeslány až v pondělí 25.3. Děkujeme za pochopení :-)

Jantarové putování historií

Jantar je jedním z nejstarších a nejcennějších drahých kamenů s léčivými účinky na světě. Vzhledem ke své nádherné barvě a dalším specifikům se těší velké popularitě mezi klenotníky i sběrateli, ale oblíbili si ho i rodiče s dětmi :-)

První zmínky o sběru jantaru pocházejí z doby kamenné z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem opracovaný kus jantaru pochází z této oblasti z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru.

Výroba ozdobných předmětů z jantaru má také dlouhou tradici, neboť je lidé vytvářeli od mladší doby kamenné, sloužily jako šperky a amulety, neolitická pohřebiště ukrývala jantarové hračky, kuličky a panenky. Do hrobů střední a severní Evropy byly již na počátku 2. tisíciletí př. n.l. ukládány jantarové náhrdelníky, najdeme je i v sarkofázích egyptských, mykénských a krétských panovníků. Stejně tak se jantar používal ve starověké Číně, kde se z něj postupem časů začaly vyrábět nejrůznější produkty, včetně homeopatik, aromaterapeutik či protivráskové kosmetiky.

V Řecku a Římské říši byl jantar vysoce ceněný a jmenoval se "zlato severu". V antickém Řecku poprvé popsal jeho účinky Hippokratés a často ho doporučoval k léčebným účelům. K jantaru se váže i známá antická báje-jsou to ztuhlé slzy dcery boha slunce Hélia, prolévané pro jejího bratra Faéthona, který se zabil při řízení slunečního vozu, případně o sluneční paprsky, utuhlé ve studené mořské vodě - odsud název sluneční kámen, neboli "elektron". Ve starověkém Římě se používal jantar v medicíně jako ochrana před různými nemocemi. Plinius starší zaznamenal, že římské selky nosily jantarové medailonky nejen pro krásu, ale i jako lék na zduřelé uzliny a zanícené hrdlo. Postavení jantaru ve starověkém Římě naznačuje výrok jednoho z přátel císaře Nera, který prý v r. 60 n.l. prohlásil, že otroka by pořídil levněji, než kousek jantaru. Hodnotu jantaru vyjadřoval i fakt, že přes Moravu vedla obchodní "jantarová stezka", která vedla z oblasti jihovýchodního pobřeží Baltského moře, zejména od ruského Kaliningradu přes Litvu, Lotyšsko, Estonsko, přes polskou Odru a Vislu, Moravskou bránu, Bečvu, povodí Moravy, maďarský Sopron, slovinskou Lublaň až do obchodního přístavu Aquileie v severovýchodní Itálii na pobřeží Jaderského moře a tím i do celé Římské říše.

V raném středověku se nejčastěji se zhotovovaly vrtané korále pro náhrdelníky nebo růžence, drobné devocionálie jako křížky či přívěsky. Jantarové šperky se nosily na léčení žloutenky, vyráběly se sirupy na záněty nebo tinktury na dodání energie či zvýšení sexuální výkonnosti. Albert Veliký, německý filozof a přírodovědec, označil jantar za nejefektivnější lék oněch časů. Od 14. století začal jantar zažívat novou vlnu zájmu, používal se především v drobném šperkařství. V době renesance dál stoupala konjunktura jantaru při výrobě šperkovnic, kazet a kabinetů, které měly dřevěné jádro obložené jantarovými tabulkami různých barevných odstínů, někdy v kombinaci s kostí či slonovinou. Také oltářní kříže a oltáříky se zhotovovaly touto technikou.

 

V baroku dosáhl objem produkce uměleckých předmětů z jantaru svého vrcholu. Stejně jako v renesanci bylo uměleckým střediskem východní Prusko, a v něm dvě města: Königsberg (později sovětský a nyní ruský Kaliningrad) a Danzig – dnešní polský Gdaňsk. V 17. století se v Evropě jantar hojně využíval jako dezinfekce bránící šíření moru. V Litvě a v carském Rusku musely chůvy nosit jantarové korálky, aby chránily samy sebe a děti před nemocemi. 

Jednoznačně nejvýznamnějším uměleckým dílem byla barokní Jantarová komnata, místnost obložená broušenými a řezanými jantarovými bloky s jantarovými doplňky interiéru. Vystavěna byla v Berlíně a v roce 1716 jí daroval pruský král Fridrich Vilém caru Petru Velikému. Ten ji nechal převézt do Ruska a od doby vlády jeho dcery Alžběty se nacházela v komnatách Kateřinského paláce v Carském Selu poblíž Petrohradu, jež zdobila dvě následující staletí. Od konce druhé světové války je však originální jantarová komnata nezvěstná a v Kateřinském paláci ji od roku 2003 připomíná jen věrná replika.

Tradice nošení jantarových šperků jako ochranných a léčebných prostředků přetrvala v oblastech kolem Baltského moře až do dnešních dnů. Z historických zdrojů víme, že před druhou světovou válkou, obzvláště v Německu, byly dětem dávány jantarové korálky, aby zmírnily bolest rostoucích zoubků, v Litvě se tradičně dávají jantarové korálky jako dárek ke křtu. Za komunistického režimu nebyl dovoz jantaru do České republiky umožněn a bylo možné ho získat pouze na dovolené na německé Rujaně či v Polsku u Baltu. V současné době nastal nový jantarový boom a děti i dospělí mají možnost se ozdobit jantarovými šperky podle svých představ.

 

 

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.